Bývalý úvod
Ve skutečnosti to byla právě historie velkých nehorázností vytvořených
falešnou vírou, na jejímž základě si filozofové uvědomili zdánlivě nekonečné a
skvělé možnosti lidských bytostí. Snem lidstva je najít otevřený průliv.
Jaký je pak význam toho všeho? Co můžeme říci, abychom rozptýlili
záhady existence?
Jestliže vezmeme v úvahu opravdu vše—nejen co věděli naši předkové, ale vše, o čem víme teď, že nevěděli—pak musíme otevřeně připustit, že nevíme.
Když to ale připustíme, našli jsme
pravděpodobně onen otevřený průliv.
(R. P. Feynman: Hodnota vědy, přednáška zahrnuta v knize Snad ti nedělají starosti cizí názory)
Při boření hranic vlastního myšlení můžeme dojít k hodně zajímavým věcem. Když jsem narazila na lucidní snění, vzpomněla jsem si na velkého vědce a, nebojím se říct, filozofa pana Feynmana a trochu jsem si početla. Prospělo mi to. Za poslední dobu jsem si totiž znovu a znovu uvědomila, jak obtížné je stále, i v dnešní době, nevklouznout do dogmat. A nemyslím tím jen dogmata, která mi předkládají ostatní—myslím tím i dogmata, která si předkládám já sama.
Každé dogma totiž zavírá průliv. Průliv kam, zeptám se. Mj. ke světlejšímu zítřku? A už tady začíná omyl: Ten průliv je ke světlejšímu dnešku. Je to často právě onen mylný dojem, že víme, jak by to lépe mělo být, který nás vede k tísnivému pocitu, že je něco špatně. A až z toho vytváříme skutečnou bolest a utrpení.
Říkala jsem si, Feynmane, kdybys viděl, co dnes leckdo dělá a vnucuje pod praporem toho, že ví, a tvrdí u toho, že mu ten prapor dala věda, plakal bys. Ale on by neplakal, nezavíral by si průliv, ale raději by se nechal uchvátit tanečky atomů, ptáky nebo hrou na bonga.
Možná by totiž mnohým stačilo si uvědomit, že dobré časy už vlastně jsou, a začít se radovat z toho, co mají. Možná nastává čas zapomenout na hluboko zarytý vzorec „musím, abych“, posadit se na chvíli a zapřemýšlet, jestli to nejsme jenom my, kdo není ochoten a schopen vnímat, že je mu dobře. Přestat si vnucovat neustálé pocity nedostatečnosti, přestat si stavět život z vlastních bolestí, strachů a záští. Pustit se dogmat.
Z více popudů jsem uvažovala o kultu „užívání si“, který má asi hýčkané sebetrýznění moderního člověka vykompenzovat. Asi jsme si nevšimli, že ono „užívejte si“, co slyšíme ze všech stran, nám ve skutečnosti jenom vnucuje, jak bychom si měli užívat. A výkřiky z každé reklamy jen dokazují, že si ve skutečnosti moc neužíváme. Jinak by si hlouposti s heslem typu „pro bohatší život“ nikdo nekupoval. Konkrétně bažení po bohatství jen ukazuje na vnitřní pocity chudoby, která zřejmě nesouvisí s materiálním nedostatkem. Možná je čas se posadit a zjistit, že už vlastně bohatí jsme. Každý se chce cítit lépe—jen připustit, že už je mu fajn, odmítá. Snad je celý konzum jen zajídání dobře zatlučené deprese. Deprese z čeho? Ze ztráty ideálů? V čem tedy spočívá zlepšování, pokud člověk nemá ideál? Když o tom s někým mluvím, většinou se zúží na to, že obhajuje stávající okolnosti. To, na co si dennodenně stěžuje. To, v čem lze žít šťastně, a pak člověk zjistí, že když tak žije, ono se to zlepšuje tak nějak samo. Samo. Žádný tlak. Co to ta naše společnost ztratila, když už ani věci, které bývaly snem a dnes jsou skutečností na každém kroku, ji neuspokojí?
Dlouze jsem si povídala s bývalým spolužákem, který se nedávno vrátil z Japonska. Tvrdil:
„Glorifikace svobody je největší omyl Západu.“
Přemýšlela jsem, jestli tuší, o čem mluví. Nemyslím si to. Je to mně podobný typ člověka, co si rád na každém rohu otevře zobák, aby vypustil pár vět opřených o heslo Svoboda je říkat lidem to, co mnozí nechtějí slyšet. Nevím, jestli už přes něj někdy dostal. Nedivila bych se. Zvláštní, ne? Svobodu jsme přece glorifikovali. Její ztrátu to zřejmě nevylučuje.
Problém se mi zdá být jinde, než
v glorifikaci svobody. Vidím ho v jejím
zneužívání k obhajobě věcí, které s ní nemají nic společného.
Použiji-li slova jednoho lehce patetického obrozence, ten kdo do pout
poutá
otroky, vždycky bude otrok. A je jedno, na jakém základě si je poutá,
svobodný
není (neplést s hierarchií! rovnost je tak vágní pojem, že. je rozumné,
že podnik má jednoho šéfa na dvacet zaměstnanců, ale to jsem zas někde
jinde). Kdo využívá ostatní (a
vzájemné
využívání se mi dnes zdá běžnější než zdravý vztah, přičemž účastníci
využívání samozřejmě tvrdí, že je jejich svobodným rozhodnutím) nakonec
využívá sebe, ať
si namlouvá cokoliv. Každý vykuk si myslí, jak to všem natírá, a ohání
se u
toho právem (pro mě za mě, když už si to lidi vymysleli (jestli se
snaží ho využít ku prospěchu věci je opět někde jinde)) a svobodou (to
vzbuzuje až fyzické pocity nevolnosti). Ostatní mu to žerou i
s navijákem,
protože si sami pletou legalitu s legitimitou. Občanská svoboda bez
osobního nálezu svobody —nálezu toho, že mohu mít své vlastní hodnoty a
realizovat se v okolním světě, jehož jsem součástí, aniž bych podléhala
dogmatům; nálezu svobody myšlení-je svoboda pouze imaginární. Svoboda neexistuje bez osobních hodnot (už jenom to, že každý něco chce,
znamená, že každý uvnitř svobodu může najít), to je jen nahodilost
chování. A vyzdvihnout nad svobodu "užívání si" znamená zavřít si cestu
k jiným, dosud nepoznaným a třeba daleko skvělejším prožitkům.
Podlehnout dogmatu.
Dnes v mnohých spíše jen panuje potřeba předvést, i před sebou, jak svobodní jsou. Nebo ji nevědomky obětují vlastním mindrákům, aby byli bohatší, vzdělanější, kulturnější, modernější, odvázanější, mocnější, uznávanější… Nakonec obětují nejen tu svoji, ale i svobodu ostatních lidí. Chtějí stále víc a víc, ale nikdy ničeho skutečně nedosáhnou. Trpí utkvělou představou, že je nutné se neustále poměřovat, utkvělou představou, že umí posuzovat—jen sráží své okolí i sami sebe. Najdeme i případy, které se posuzují na základě toho, že neposuzují.
Vidíte zádrhele kolem? Možná je čas se posadit a začít hledat zádrhele v sobě. Možná je čas začít tím, že nevíte. Ale není to žádný myšlenkový pokus. Je to boření hranic, které si člověk v sobě nosí. Neplést s vymazáváním mozku, technicky řečeno data zůstávají, mizí pouze bariéry. Zažitá schémata. Skutečné pochyby o našem vlastním myšlení, pochyby do morku kostí, mají jednu krásnou vlastnost: Zanechají po sobě jistotu, tak je bezpečně poznáte. Odpovědi na to skutečně zásadní může každý najít sám v sobě. Pravda nebo skutečnost se totiž, na rozdíl od výmyslů, vymazat nedají. Po dogmatech zbudou axiomy.
To je možná ten nejtěžší a nejsnazší úkol zároveň: Žít s jediným (anti)dogmatem, dogmatem spočívajícím v popření jakýchkoli dogmat. Dokáže k tomu naše kultura dospět a najít tak otevřený průliv, nebo promrhá své dlouhé úsilí vymanit se z vlastních lží, definitivně se zhroutí pod tíhou pseudohodnot a závěrem se nechá sežrat?
Hmmm…
Zkuste třeba tohle:
Že je trojúhelník rovinný útvar je axiom. Že má součet vnitřních úhlů 180° je dogma.*
a z výše uvedené přednášky :D
Rostou do délky i do hloubky
živoucí masy atomů
DNA, bílkovina
tančí tanec stále spletitější.
Z kolébky ve vodě
na suchou zemi
a teď stojí
atomy s vědomím
zvídavá hmota.
Stojí u moře
Diví se zázraku
já, vesmír atomů
já, atom ve vesmíru.
*(nápověda 1: definujte rovinu
nápověda 2: kulová plocha je taky rovina
ad axiom- v zásadě se vždy dostaneme k tautologii-trojúhelník kreslíme do roviny, tak je to rovinný útvar, ale to se myslím dostávám někam úúúplně jinam)