Proč trpět?
Určitě nemohu ignorovat myšlenku, že křesťanství je veskrze náboženství slabých—léčka, kterou neschopní nastražili na schopné, aby je připravili o ovoce jejich úsilí. Skutečně, pokud se někdo z vlastního přičinění dostane do problémů, a pak začne volat: Souciťte se mnou, pomozte mi, pak nejde o nic jiného. Je to vidět málem na každém kroku. Mnozí volají SOLIDARITA, SOLIDARITA, ale chtějí pouze brát. Jen do nich. A soucítit s nimi? Možná pro jejich zaslepenost.
Je tedy potřeba extrémní ostražitosti, protože rozlišit upřímné pohnutky od rafinovaných masek je těžší, než by se mohlo zdát. Dokonce se obávám, že upřímnost je ještě tisíckrát vzácnější, než si, byť ostražití, myslíme—i ta má. A upřímní přitom často vychází právě z řad ponížených—ale to je jenom logické. Potomci zlomených a podrobených mnohdy opustí své domovy, když poznají, že to jejich domovy dále být nemohou. Touží žít „rovně“ (to jistě i oni podvodníčci bez úsilí, kteří na základě solidarity požadují pro sebe benefity). A tito potomci vyhnaní do pustiny se, když je nestihneme dostatečně otupit, znovu a znovu pokusí nastolit domov mezi lidmi a ráj na zemi. Už netouží po teplém místečku pro sebe. Jejich neutěšená situace je přivedla k existenciální úvaze a ony konečně našly cosi, za co pokaždé stojí žít—nazvěme to láskou, nakonec láska je jistě schopna překonat strach a zbavit tak člověka podvědomých bariér. Takovým jde o věc samu, a proto nikdy nemohou být lstivými vyděrači.
Naštěstí to nejsou jenom ti, co jsou zrovna „dole“, kdo se občas zamyslí. I Nihilistova výzva, aby se silní nedali svést brekotem slabých je v jistém smyslu ušlechtilá: Ano, neposlouchejme stížnosti neschopných a nastolme konečně tu utopii! Ale nejsou v důsledku tito na jedné lodi s těmi, kteří ve svých bolestech našli podobný cíl? A nedokázali jsme si už dostatečně, že násilí plodí pouze násilí? Ve jménu lidstva nelze podrobovat, copak to není zřetelný protimluv? Napříč společností najdeme ve finále pouze dva tábory.
Jistě; proč přecházet z jednoho do druhého? Lze nějak logicky obhájit přesvědčování těch, co se nezajímají, aby se zajímat začali, jinak, než že se zajímat již chtějí? Nacházím jeden důvod pro etičnost nezávislý na jiných zájmech, který by stálo za to rozebrat podrobně, ale já ho jen načrtnu: Snaží-li se někdo zlepšovat své postavení na úkor okolí, kromě toho že si tím okolí zhoršuje, nutně způsobuje dilataci mezi prezentací vlastní osoby a svou skutečnou osobností, kterou je tím těžší překonat, k čím silnějšímu rozštěpení došlo. Jednak se tedy osamocuje, druhak vytváří iluzi, ale iluze jsou velice zrádné—bují jako rakovina a zesílené, pokud možno v převleku, se vrací i ke svému tvůrci. Teoreticky lze myslet člověka, který má náhled a nenechá se lží pohltit, i když ji sám používá, problém je, že to nikdy nemůže s jistotou vědět—připustit vlastní nedokonalost musí jistě každý člověk s minimem racionálního myšlení (Občas se najde jedinec, který mě nutí pochybovat i o tom minimu, haha. Že by vážně jenom ta blbost byla věčná?). Proto je jen rozumné snažit se vší iluzi obloukem vyhnout—mám ráda, když mám alespoň páru, kde bych tak mohla skončit. Že mě strhávají i iluze cizí… No, třeba někdy jindy (zde pouze zkonstatuji, že je to důvod nenechat se pasivně unášet proudem). Každopádně lži jsou tekutý písek. A když se jich bojíme vzdát, automaticky je upevňujeme a často i musíme upevňovat proto, aby byly hodnověrnější. I kdybychom plně přijali tento argument (nikoliv nový, jen popsaný odjinud), není vlastně skutečným argumentem pro etičnost—ta by zůstala pouhým nástrojem pro zachování vlastní dobré pozice, nešlo by o věc samu. Jak by mohl skutečný argument existovat, když jde o věc samu? Kdybychom ji obhajovali něčím jiným, než že ji chceme, šlo by stále o věc samu? Nevidím tedy smysl v propagaci solidarity, ani v jejím vnucování (nakonec vnucená, byť pevně vsugerovaná solidarita skutečnou solidaritou není a jen proti ní v důsledku štve, iluze jedna:/), ale v otevírání myšlenkových schémat (jak obhájit toto... no... párkrát už se mi na tom zadřel mozek).
Teprve změnou úhlu pohledu, nikoliv změnou vnějšího postoje, člověk skutečně mění své chování—je to totiž právě úhel pohledu, co podmiňuje naše rozhodnutí. Čím vědoměji se konfrontujeme sami se sebou, s vlastním chováním, čím bezespornější a širší je paradigma, podle kterého jednáme, čím jasněji nahlížíme své vlastní motivace, tím širší pole možností vidíme a spíše jednáme podle vlastních zájmů—opakem toho je iluze. A věřím (věřím!), že každý člověk si přeje raději sdílet nežli být na úkor, na takového jsem totiž nikdy nenarazila, nebo o tom nevím. A že pokud se podle toho nechová, je to jen kvůli tomu, že zabředl nebo byl zabřednut příliš hluboko. Jeho sebeúcta stojí na tom, o čem se přesvědčil nebo byl přesvědčen, o čem si nalhal nebo mu bylo nalháno, že stojí … jak chatrný základ, oproti těm, kteří jsou schopni říci: „Ne, o nás nevypovídá situace, ve které jsme se ocitli. O nás vypovídá to, jak se zachováme.“ Ať už mou víru čtenář sdílí nebo ne, jedno nutně uznat musí: Totiž že ze své pozice skutečně nemusím obhajovat humanismus, popřípadě etiku jako takovou.
A teď předpokládejme člověka, který buďto vyrostl „rovně“, nebo který již prošel konfrontací se sebou samým, nahlédl své motivace a začal se podle toho chovat. Jistě se zaradoval, odteď má orientační bod—jaké zklamání je pak ale pohled na realitu! Kdyby snad odměna za ten skok přišla hned, nebo kdyby snad stačilo čekat na Boží království, jak snadné, nebo přinejmenším vizí usnadněné by to bylo. Já jsem bohužel nakonec musela říct: „Bože, jestli jsi, a jestli jsi i pravda, budeš tu mně a mnohým dalším lidem asi muset odpustit, že to tu budeme muset zvládnout bez tebe. Kdo je na tom hůř?“ To je teprve, když zbývá jenom pro věc samu. Možná, kdyby šlo dost znatelně zmírnit utrpení, kdyby člověk mohl dávat a dávat a dávat… ale nemůže. Musí přijmout svou malost, svou relativní bezmoc, že i kdyby nakonec dal všechno, jenom by se zlikvidoval a ničemu by příliš nepomohl, jen vlastním trápením by zasel další bolest. Jen pochopit, že to, co našel, je pouhým rámcem jeho chování, že svobodně může naplnit svůj život, aby byl šťastný, jen znovu pochopit a začít podle toho jednat… to je vysvobození!!!
A tak, i bez Boha, si člověk může zachovat své hřejivé tajemství. Může to být dost těžké, v situacích, kde upřímnost je označována za bláznovství, kde se zvěrstva obhajují lidskostí, kde se důstojností jmenuje úpadek, umění přetvařovat se ctností, láska je pokládána za naivitu, zbabělost diktuje, co si máme myslet, kde se za rozum vydávají hromady tendenčních žvástů... Kdo mívá chuť, kdo se odváží přijmout ono tajemství, kdo, když mnozí se kdesi v hloubi obávají, že by pak museli trpět. Komu mohu upřímně říci, co si myslím? Lidi, chováte se, jak nechcete a zatloukáte si to a způsobujete si tím utrpení a taky za to… no… v jistém smyslu nemůžete, protože si to předáváte? Kdo to bude poslouchat?
Proč se tak obáváme vzdát se vlastní lži? Proč se neodvažujeme sebereflexe? Přespříliš pak potřebujeme odpuštění, protože se začneme škvařit studem z vlastní zbabělosti a hlouposti? Pochopíme, že umíme jen plýtvat něco, co je příliš krátké? Anebo tušíme, že když na chvíli přestaneme svět pasivně přijímat a místo toho se budeme dívat, možná skutečně uvidíme lásku přibitou na kříži, a to poznání přijde jako ledová vlna za vlnou a my se budeme tisknout ke stěně a otřásat tak hluboko, že to nikdy nedokážeme zapomenout ani s tím žít? Bojíme se, že poctivostí budeme tratit nebo že kvůli ní budeme dokonce muset trpět? Ano, trpět, trpět, trpět. Trpět ubohou vyvržeností do světa, pak vlastní ubohostí, pak světem samým, statečně trpět, trpět, trpět; neslyšíte ty nářky—bijte nás, plivejte na nás, smějte se nám, a my se z toho ještě budeme radovat, protože MY jsme přece ti, co dělají to lepší. Vůbec se nedivím, když pak leckdo řekne: „Sorry, vy jste ale blbci. Tohle fakt dělat nebudu.“
Lepší? Co je na vás lepší, když se vlastně radujete z cizí zaslepenosti? Ne, ani kdyby mě v noci přišlo strašit dvacet Sartrů („Ach—ach—oh—oh—aaaaach! Nevolnost! Krásný záchvat!“), dvacet Kierkegaardů (Za neurotického poklepávání na pelest:„Vy jenom děláte, že jste šťastní! Vy jste ve skutečnosti nešťastní! Grrrr. Lžete si. A já to na vás vim! Muhehehehe.“) a dvacet Heideggerů („WOW, autentická úzkost!“), na tuhle hru bych nepřistoupila a řekla jim, ať mě nechají spát … Což bohužel neznamená, že občas nejsem stejný bubák, muhehehe.
Jistě, přeháním a zjednodušuji, a ujišťuji vás, že dva posledně jmenované pány mám v úctě. Ale latentní patologičnost tu podle mého názoru je, a vážně se zdá velmi výrazná v naší kultuře. Zdědili jsme všechny trpitele, jako by se Ježíš snad utrpením chlubil. Ano, naše dějiny jsou jistě plné násilí a křivd na nevinných (i vinných), ale které nejsou? A přece Buddha ve finále netrpěl. Rozhodně nepopírám, že život s očima otevřenýma může leckdy znamenat i život na pokraji deprese, že je potřeba přijmout, že k životu a rozhodování patří bolest, nebo že upřímnost snadno vede k pocitu osamělosti (jak paradoxní, když náhle chceme být s). Nepopírám ani, že právě bolest, osamělost a prázdnota může člověka k lecčemu pozitivnímu dovést. Ale proč to tímto podmiňovat? Copak neexistuje dost lidí, kteří žijí obyčejný, šťastný život bez extrémních otřesů a kteří ho žijí—nejde mi to slovo přes ruku—autenticky? Ano, připusťme bolest, připusťme úzkost, připusťme minulost, ale proč se v tom šprajcnout, nedospět dál a utrpení tak zmnožovat? Copak mít rád nebo být vnitřně svobodný není v prvé řadě, daleko, daleko přede vším ostatním, radost?