Kategorický imperativ, možnost jednat a mravní cit
Kategorický imperativ, možnost jednat a mravní cit
Jednoznačným Kantovým přínosem je ozřejmení faktu, že morálka se vůbec nemusí zakládat na pocitu smyslové libosti, ale vychází z rozumu. Motivace k morálnímu jednání pak (dle Kanta)vychází z rozumu, ačkoli sama rozumová není, nikoliv z přímé libosti z toho, co děláme, nebo z vyhlídky na takovou libost, což by bylo v důsledku čistě egoistické. Tvrdím, že mravní cit má jednu velice důležitou roli-to koneckonců Kantova Metafyzika nijak nevylučuje.Abych mohla své tvrzení podepřít, ukáži nejprve, že z maxim určujících mravné chování nejde odvodit obecné pevné pravidlo. To je také nejčastější námitka Kantovi, ale jak vysvětlím, neznamená, že bychom kategorický imperativ měli hodit do koše, pouze poukazuje na potřebu interpretovat text Metafyziky jinak.
Jako jedno z odvozených pravidel je uveden zákaz porušení slibu,zároveň jako jednu ze tří určujících formulí kategorického imperativu, to jest jednu ze tří určujících maxim mravného jednání, uvádí: "Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikoli pouze jako prostředek," což jako jedny z prvních věcí vylučuje vraždu a přikazuje starost o zachování vlastní osoby. Představme si modelovou situaci, kdy je někdo pod hrozbou smrti přinucen slíbit, že zabije další osobu, přičemž si je vědom, že slib nedodrží. Na tomto extrémním případu je zřejmé, že podání falešného slibu nemusí být nemorální, ba naopak v tomto případě by bylo morálně přikázané, protože Kantova maxima "Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikoli pouze jako prostředek," musí převážit nad jakýmkoliv pevným pravidlem.
Na toto poukazuje i pan O. Höffe, když píše, že "Normativní kritérium uplatńujeme produktivně při procesu posuzování," to jest "Maxima není pravidlo". Podává pak příklad člověka, který jede autem a jehož pravidlem je být ohleduplný vůči chodcům a zastavovat na přechodu. Zjevně není nemorální toto odvozené pravidlo porušit, převáží-li zraněného člověka do nemocnice. Nad pevným pravidlem tedy převáží momentální důvody vyplývající z kategorického imperativu.
Tyto dva příklady považuji na podepření mého tvrzení za dostatečné, a zároveň je považuji za dostatečné pro to, abychom mohli říct, že ačkoliv z kategorického imperativu neplynou pevná obecná pravidla, rozhodně není zbytečný, ba naopak v konkrétní situaci nachází uplatnění. Nemohu zde nepoukázat na podobnost se S. Kierkegaardem, který taktéž překonává hranice běžné morálky, když odvrhuje každé pevně dané pravidlo, byť tak činí v náboženském kontextu. Krátce chci také poukázat na fakt, že nemožnost určit konkrétní pravidlo vyplývá z toho, že nežijeme v ideálně morálním světě, tj. odvozená pravidla jsou porušována, což vede k jejich dalšímu porušování již v zájmu mravnosti (toto je dobře patrné na příkladu slibu-pokud by k falešnému slibu dotyčný nenutil za zvláštních okolností taktéž na základě kategorického imperativu, je jistě nemorální takto slib vyžadovat)a nebo z nedokonalosti systému pravidel (dobře patrné na příkladu pouštění chodců-pravidla nikdy nemohou zahrnovat všechny případy, neboť jich je oproti konkrétním situacím velice omezený počet).
Troufám si tvrdit i to, že nejen, že jsou tyto příklady dostatečné na obhajobu takové interpretace Základů metafyziky mravů, ale dokonce podporují Kantův etický koncept, protože mravní jednání podmińují možností svobodně volit v každé konkrétní situaci a nikoliv systémem pevných pravidel, jichž by byl člověk otrokem.
Ne všechny případy, kdy konáme morálně relevantní rozhodnutí, jsou ale takto extrémní a tudíž jasné, dokonce většina případů našeho rozhodování je spíše nejasná. Příkladem ať jsou takzvané bílé lži-z vyhraněné pozice jsou morálně vyloučené, ale mohou předejít katastrofě, pokud (a opět použiji extrémní příklad) by říci pravdu znamenalo pro druhého šok, ze kterého by se nemusel vzpamatovat, podobně, jako když jsou některá fakta zamlčována před dětmi.
Na jakém základě se tedy v běžném životě můžeme rozhodovat? V každé situaci můžeme totiž najít množství důležitých protichůdných faktorů, většinou dokonce takové množství, že je náš rozum nedokáže pojmout. Nemůžeme tedy vypustit omezenost vlastního poznání, přijde-li na možnost jednat morálně. I ze samotného Kanta plyne, že dopustíme-li se přehmatu z nevědomosti, ale využijeme-li v danou chvíli v maximální možné míře rozsah našeho rozumu, nejednáme nemorálně.
Povšimněme si, že morálnost jednání je určena kvalitou vůle, nikoliv výsledným dopadem jednání. Nepřipadá mi tedy nevhodné na okamžik odhlédnout od rozumových hodnocení konkrétních okolností a poukázat na další faktor, který pomáhá při rozhodování. Tento další faktor považuji za nemotivující, pouze odhalující část mravního citu. Jedná se o schopnost nahlédnout své motivace, jinak řečeno určit, na základě jaké maximy právě jednám. Protože teprve když si ozřejmím, jaké maximy mě motivují, mám i možnost na tomto základě opět rozumově rozhodnout, zda se nedostávám sám se sebou do rozporu, to jest vychází-li má maxima z kategorického imperativu, to jest zda je vůbec myslitelná a zda ji skutečně chci: Již mě tedy nevleče smyslovost a mému jednání předchází racionální krok (jistě, mnoho pravidel si vžiji a nemusím tak své chování vyhodnocovat neustále, pouze nastanou-li zvláštní okolnosti, což zde ale nebudu rozebírat). Všimněme si, že morálnímu hodnocení podléhé vlastní konkrétní vyhodnocení situace, nikoliv však situace a chování jako takové. Zde jsou kroky, které se dají vypozorovat při rozhodování:
1. působení vnějších okolností
2. prvotní pudová nebo naučená reakce neboli prvotní nerozumové vyhodnocení situace (dotyčný jede autem, veze zraněného a chce z ohleduplnosti zastavit)
3. reflexe maximy neboli nahlédnutí (být ohleduplný nebo zachránit zraněného)
4. určení, podle které maximy se chci zachavat, to jest citové zvnitřnění rozumového rozhodnutí (raději dá ohleduplnost stranou a jede co nejrychleji do nemocnice)
5. jednání (jede)
Právě kroky 3 a 4 ukazují, v čem spočívá morální jednání. Pokud bychom je vypustili, byli bychom u jednání pudového, nesvobodného, vlečeného pouze vnějšími okolnostmi.
I tady samozřejmě platí, že náš rozum je omezený a často nemusí pojmout všechny vnitřní maximy. Zároveň zde ale vyvstává ta role citu, kde poznáváme, zdali jednáme v souladu s nejhlubšími motivacemi, jimiž jsou v morálním smyslu formy kategorického imperativu. Snad je již jasné, že termín cit v tomto kontextu nepoužívám pro pocity vázané na vnější okolnosti, smyslová potěšení, ale pro jakýsi vnitřní kompas, Sokratův daimonion. To, že morální jednáni přináší libost také není totiž jeho motivavací, jinak by samozřejmě nešlo o jednání samo, ale stalo by se prostředkem pro dosažení libosti. Koneckonců kdyby se někdo choval zdánlivě morálně, aby nabyl tohoto dobrého pocitu, získal by maximálně příjemný pocit z egoistického potěšení, a pokud by toto nahlédnul, i o tuto libost by byl připraven.
Dále vyvstává. že abychom jednali morálně, nikdy nestačí znalost kategorického imperativu a ochota se jím řídit, ale že je také potřeba sebeporozumění: Platónská rozlišovací schopnost nebo aristotelská moudrost. Pro začátek lze navrhnout otázky, které mohou člověku pomoci rozeznat své maximy a tak se svobodně rozhodnout:
Dělám to ze strachu, nebo jsem se k tomu svobodně rozhodnul?
Dělám to, abych si nějak připadal, nebo proto, že chci?
Dělám to ze zvyku?
apod.
Snad je nyní zřejmá i skutečná podstata morálky. Může se totiž snadno zdát, že morální pravidla jsou něčím, co omezuje mou vůli, a proto jsou snadno odmítána, ačkoliv je to právě naopak. Jednat morálně znamená jednat svobodně v nejvyšší možné míře a jednat nemorálně znamená zavrhnout své skutečné možnosti a nechat se vléct okamžitými impulzy. Chceme-li být svobodní, musíme připustit vlastní omezenost, abychom se mohli dále rozvinout, překročit, poznat. Znamená to ale i žít s vědomím, že nikdy nemohu s absolutní jistotou posoudit, zda je nějaké jednání skutečně mravné čili svobodné, ať už moje (zpětně snad můžeme odhalit pouze to, že jsme se mýlili, nikdy ale nepoznáme, zda jsme využili maximum svých možností) či cizí (tam je nemožnost soudit ještě umocněna tím, že nemáme přímý pohled na cizí myšlení-i ten zdánlivě nejmorálnější může ve skutečnosti jednat z naprosto sobeckých pohnutek). Žít v největší možné míře uvědomění a svobody, ale uvědomovat si v nejvyšší možné míře spoutanost a nevědomí, a nenechat se přitom pohltit nejistotou.
Chotaš: (celý) sborník esejí Kantův kategorický imperativ
S poděkováním Radce a Jakubovi J. za mnoho inteligentních připomínek a pomoc se zesrozumitelněním (pokud to lze) některých částí.
Skutečně můžeme nahlédnout maximy?
Nemůžeme si vybrat i něco jiného, než svobodu?
A co všechno může být motivací k mravnosti?
A co Jan Tleskač?
Coming soon :)