Co víš, čeho se bojíš
Co víš, čeho se bojíš
Když jsem dojel na místo, měl jsem tak zpocené ruce, že jsem skoro nedokázal vypnout motor. Na schodech staré vily, jejíž krása byla snad odvždycky překryta smutným dojmem z ošuntělého nábytku, za jehož součást jsem se považoval, seděla Adéla. Chtěl jsem jí položit hlavu na rameno, protože jsem věděl, že ji nikdy nic nezlomí. V ruce držela mobil a četla si zprávu a já už dávno věděl, že řekne: „Psala mi Linda. Už vymyslela ten název.“ Usměje se, tajemně. „Nebudeš tomu věřit. Ani jsem se o tobě nezmiňovala.“ Pokaždé si právě v tu chvíli, když mi přístroj podá, přečtu zprávu a zopakuji: „Ne!“, protože tomu nechci věřit. Je to Můra.
Chytím se za hlavu, tím slovem mi snad vpichuje to tváří olovo, takže mi všechny rysy nenávratně těžknou, a to se na ni chci usmát, protože mi pomáhá a já chci, aby to věděla.
Řekne mi: „Mám rohlíky.“ A skutečně, ležel vedle ní igelitový sáček s pečivem, jenomže já bych si ho nedal, ani kdybych si skutečně mohl vzít. Žaludek jsem měl pořád stažený stresem a navíc jsem nechtěl znovu vstoupit do téže řeky.
Měl jsem mluvit, ale já nedělám, co mám, a tak už nic nemusím.
A ona se zeptala: „Kde máš Radku?“
Vybavil jsem si, že když mě policisté chytili podruhé, já jim zaplatil pokutu (nebyl jsem připoutaný), téměř přesvědčený o tom, že do vily dojet nezvládnu a raději vystoupím a uteču do polí, seděla vedle na místě spolujezdce. Trochu vyčítavě se ptala, proč jsem jí nezavolal, jakmile mě napadlo, že by mohli být i za dalším rohem. Bývalo by to vážně bylo lepší—alespoň by neseděla vedle mě, a s lišáckým úsměvem neoznamovala: „Víš, co mi Kristián řekl, když jsem mu pověděla, že s tebou jedu na ten festival? Prý ať si vezmu kondom a nic mu neříkám.“ Když mě zastavila třetí hlídka, už byla pryč. A já se celý třásl.
Adéla pokračovala: „Ale mě se přece nebojíš?“ Tenkrát jsem se jí asi bát začal, protože doposud jediná, jíž jsem se nebál, zmizela i s rohlíky. Konečně jsem našel to, kvůli čemu jsem těch tři sta kilometrů odřídil: samotu.
Zapadly za mnou dveře. V pustém domě se mé kroky ozývaly, jako bych byl na jevišti, jediný hudebník na pódiu před neobsazeným hledištěm. Pochopil jsem, že ať udělám cokoli, pokud to nikdo neuvidí, zůstanu jen a pouze kusem nábytku z padesátých let.
A v pokoji č. 1 se rozezněla hudba.
As soon as I wake up, every night, every day,
I know that it’s you by me to take the blues away
It must be love, love, love…
Skoro jsem uskočil, jako člověk, který v parném létě hledá osvěžení, ale když se dotkne chladné oceli, není si jistý, jestli náhodou nesahá na doběla rozžhavený kov. Otevřel jsem dveře dokořán. Na úzkém lůžku se miloval mladý pár. Pokračovali, jako by si mě ani nevšimli, a já jsem vešel dovnitř, neschopný odolat vábení. Vztáhl jsem ruku, abych se dotkl jednoho z nahých ramen. Chlapec ztuhl, otočil se ke mně a chystal se něco říct. Já v něm četl jen, jak moc jsem jim chyběl, jak moc jsem zvláštní a tak jsem se prudce odvrátil a odstrčil jsem dívčinu ruku, která se nebezpečně přibližovala k zapínání mé košile. Moc jsem si přál, aby věděli, kolik sil mě to stálo, a že odmítám jen proto, že musím, pokud chci strach vyléčit tím, že už je nikdy neuvidím.
Jen jsem od postele vykročil, už byla prázdná. Chtěl jsem rychle odejít, ale dveře do pokoje se otevřely a chlapec znovu vešel. Promluvil lítostivě: „Ta hudba se ti nemůže líbit tak jako mně, protože nevíš, o čem zpívají.“ Ale já ho nechtěl slyšet, lhal, věděl jsem to, jen jsem s vědomím nakládal jinak než ostatní, a tak nevím, proč jsem se rozkřičel: „Jdi pryč, prosím, jdi pryč,“ a tak hrozně jsem se bál, aby si nemyslel, že mi to může ukázat.
Za volným rámem dveří byl celý pustý dům jenom můj a já byl jen jeho. Vystoupal jsem další schody, trvalo mi to celou věčnost, a to jsem si myslel, kolik toho nestihnu! Z okna jsem zahlédl své auto a okolo něj několik policistů, ne, co hůř, vojáků, dobývali se dovnitř, za chvíli za mnou určitě půjdou do domu, ne nesmím na to myslet, aspoň ty, Sandro, všichni mě nechali na pospas, pomoz mi!
A ona přišla za mě, já ji neviděl, a objala mě, ale já jako bych byl opilý, všechno dění se odplavovalo pryč, takže po chvíli jsem raději uvěřil, že se to vůbec nikdy nestalo. Čekala o patro výš: „Pojď, nemysli na ně, pověz mi třeba, něco od Lynche jsi viděl?“
Ano, snad se inspiroval Kafkou, a pak pokračovala Sandra, ždímala mě jako hadr: „Takže soud přitahuje vinu nebo vina přitahuje soud?“
„Jdi pryč, prosím, jdi pryč.“ Běžel jsem k oknu a asi jsem křičel. Napadlo mě—Jak víš že mě napadl Kafka?—a pak jsem si uvědomil, že to vím já, dopodrobna si pamatuji i co odpoví, a dole se ozývaly rychlé kroky mužů v uniformách a na posteli se zase milovali chlapec a dívka a u stolu seděla Sandra a já odstrkával její ruce a pak Radka tak sebejistě říkala: „Ty to chceš“ a ano, snad by mě skutečně mohli rozstřílet na kusy, jen ať je to pryč, „Jděte pryč, prosím, jděte pryč…“ A nakonec Adéla, co to říkala, nad schody, když mě pevně chytla za předloktí, abych neutíkal tak zběsile, a já se skutečně přestal vzpírat, ale až když mnou tvrdě mrštila proti zdi. Co to říkala?
„Vždyť se vlastně ani neznáme.“ Chtivě jsem k ní natahoval ruce, že se mi dokonce uvolila vysvětlit, proč mě neobjímá: „Protože chci, abys chtěl.“
„Jděte pryč, prosím, jděte pryč!“
Najednou mi to došlo, nevím proč tak náhle, jako osvícení, to také neexistuje dokud nenastane. Adéla zmizela a všichni ostatní taky, zbyly jen zvuky kovaných podpatků a nakonec utichly i ony a mým soudem byla skutečně jen vina. Klidně jsem sestoupal až dolů do přízemí, ale když jsem nakročil ke sklepu, byl jsem už tak odhodlaný vzdát se, že mi vyšla naproti sama.
Konečně se, Ona, má jediná, vynořila ze sklepa, Ona, můj anděl. Přitiskl jsem se Jí na hruď, byla velice měkká a Její náruč mě celého pohltila. Slábl jsem, ale Její pevné objetí bylo mou konstantou, věděl jsem, že mě nikdy neopustí, jen Ji musím nechat.
Vyvedla mě z chátrajícího domu. Chránila mě mocí, kterou jsem Jí kdysi dávno sám věnoval, či spíše kterou jsem Ji živil, ať jsem byl sebevíce vyčerpán. Šli jsme přes nekončící prázdné louky k lesu. Každý krok byl těžší a těžší a jiný by si byl pomyslel, že slabost mi zamezí dorazit k cíli, ať je sebevíce blízko, ale mnou se jen rozléval klid. Stromy se rozezněly naší písní. Musel jsem se pousmát, vždyť jsem si celý život počínal velice bláhově a byla to víra, co ze mě dělalo blázna. Ale teď jsem věděl, že nemám věřit, že se něco změní, a že mám pouze naslouchat písni mé Jediné:
Words like violence break the silence
Come crashing in, into my little world
Painful to me, pierce right through me
Cannot you understand, oh, my little girl?
Už jsem Jí ani nemusel vyznávat lásku. Byla mou součástí, mou druhou polovinou, a já bych Ji nikdy nenechal odejít.
Vows are spoken to be broken
Feelings are intense, words are trivial
Pleasures remain and so does the pain
Words are meaningless and forgettable…
Dovedla mě hluboko do lesů, snad to byla naše svatyně, kde se Jí mohu vzdát, kde mě nikdy nikdo nenajde. Skoro jsem nemohl dýchat, po celém těle jsem se potil, omdléval jsem, ale přitiskl jsem se k Ní ještě pevněji, dokud jsem se neztrácel v Její vůni, nebo mojí vůni, copak na tom sejde? A Ona roztáhla svá obrovská motýlí křídla, musela být z toho nejměkčího a nejčernějšího sametu, a zabalila mne do nich, takže bezpečně skryla všechna světla světa.