Musela bys mě nenávidět
Musela bys mě nenávidět
únor 2009
Už je to osm let, co jsem si přečetl jediný vzkaz, který mi otec zanechal. Zněl takto: „Neboj se, můj milovaný synu. Nemáme v krvi žádnou psychopatii. Jen smutek a lásku. Snad mi jednou odpustíš.“ Nechápal jsem ho. Matka mi ho tenkrát, v zalepené obálce—věřím, že si ho nikdy nepřečetla—předala jako prapodivný bonusový dárek k oslavě mé plnoletosti. Řekla: „Tohle máš od tatínka. Zanechal ti to, než zemřel.“ Vždycky říkala „než zemřel“. Maminka. Vlastně teď tady leží vedle mě, na manželské posteli, léta už zpola opuštěné. Jen jako matka, nebojte se. Zdál jsem se jí v poslední době zvláštní, neklidný, navrhla mi, ať zůstanu nějakou dobu u ní. Nakonec, rád s ní těchto pár dní jsem.
Maminka to asi přičítá především tomu, že jsem se před dvěma týdny rozešel se svou přítelkyní. Nikdy to mezi námi nijak zvlášť neskřípalo, ale před měsícem jsem po ní hodil vázu, když mi nepodala slánku, protože měla ruce špinavé od krému na boty. Pár dní na to přišla za mnou přišla až něco po půlnoci a já jí řekl, že je kurva. Rozplakala se. Málem mi puklo srdce, ale „nebudu takový zbabělec jako byl otec“, řekl jsem si. Před čtrnácti dny jsem jí hodil na hlavu mé milované boloňské špagety, které mi připravila k narozeninám. A týden na to jsem se s ní rozešel, jak už jsem řekl. Mimochodem tou dobou také končilo zkouškové období a já neudělal ani jeden zápočet. Od té doby jsem se ve škole neukázal. Jednou mi volal Petr, ale jenom jednou, ani k němu jsem se v poslední době nechoval hezky. K nikomu jsem se nechoval hezky.
Tedy, kromě maminky. Kolik ta toho už vytrpěla! Já jsem, a vždy budu, její hodný syn, který jí naplní všechny naděje. Učení mi jde. Sportuji, kutím, třikrát do týdne jí jezdím vypomoci s domem a zahradou a taky si popovídat. Musím přeci, když je tak sama, od té doby, co zemřel tatínek. Ale už k sobě budeme upřímní.
Muselo se to stát asi takhle. Jednou o víkendu, právě když maminka připravovala večeři a já, dvouletý, klidně spinkal ve své postýlce. Vždycky jsem si myslel, že se potom strhla hádka , zkrátka, že maminka něco vždycky vynechávala, ale asi jsem se mýlil. No, tatínek vzal morče, které tenkrát běhávalo v teráriu, co jsme mívali v kuchyni—zrovna spalo ve svém domečku—a před maminkou mu utrhl hlavu. Choval se prý celý ten večer divně, ničil věci, i když nic cenného, samé nesmysly—stará skripta, porouchaný mixér… a o pár hodin později se zastřelil. Maminka je světice, občas jsem se snažil domýšlet, jak mohla reagovat, ale nevím, tohle je prakticky vše, co jsem si za celá léta dal z různých rozhovorů dohromady. Jo, ještě jedna věc, ta, co se vždycky zdála na tom celém nejvíce nepochopitelná. Totiž naše morče. Na pohřbu mluvila maminka s otcovým přítelem a zjistila zajímavou věc. V ten osudný den ho viděl ve zverimexu, jak si kupuje morče. Samozřejmě, že do toho krámku zašla, aby zjistila, co že se to tedy vlastně stalo. Ukázalo se, že otec naše morče zanechal v obchodě a místo toho si odnesl nemocné zvíře—speciálně prý o ně žádal, že na něm prý chce testovat nějaký lék. Místo toho mu utrhl hlavu. Na druhou stranu, když o tom teď tak přemýšlím, ani bych se nedivil, kdyby ho byl usmrtil už předtím, nějak humánněji. Nikdo to morče moc nezkoumal, to se vsadím, hlavně, když uvážíme, že si táta nedlouho potom prohnal kulku hlavou.
Měl na to krásnou malorážku. Tak trochu dědičnou malorážku, zůstala mu po sestře, mojí tetičce. Tetička byla starší než táta, o celých patnáct let. Asi před rokem, když jsem prohledával krabici s dětským oblečením, jsem našel na půdě její deník. Vždycky jsem se chtěl dozvědět něco víc o tatínkově rodině. Musím přiznat, že ještě k nikomu jsem nepocítil takovou náklonnost jak k tetičce. Zatoužil jsem, aby tu byla.
Aby mě viděla den za dnem, jak se pro nic za nic pachtím. Jak šprtám, abych dělal mamince radost, čtu, abych zapomněl, a když ani jedno z toho, jak přemýšlím. A že jsou to myšlenky plné hrůzy a zoufalství. Nechci to tu zbytečně rozebírat, můj milý čtenáři myšlenek. Ale tušíte, jak jsem si vážně moc přál, aby tetička byla tady, když znala to, co já, a když mě vlastně taky tak strašně potřebovala, protože nebyl nikdo, nikdo… Snažila se někdy obrátit k rodičům, k přátelům? Asi ne, vždyť pro ně takové věci jako by ani neexistovaly, nebo přinejmenším neexistovaly mezi nimi a tetičkou. A přesto musela žít kvůli nim všem, jinak by byla tak sobecká. A nechtěla jim samozřejmě způsobit utrpení tím, že by odešla, když ji tak moc milují. Co na tom, že sami jsou sobci, když tohle po ní chtějí. Asi—a teď už domýšlím—viděla, že jsou takoví sobci, jako třeba morčátka. Copak byla sadistka, aby je týrala?
Jak to bylo dál vím celkem přesně. Policisti, soudci a jim podobní totiž bývají dost přesní. Tetička jednoho dne navštívila babičku a dědečka. Pak jela domů a jela na návštěvu za strýcem, mým prastrýcem—ten se mimochodem v životě taky moc nevyznamenal. Pak za rodiči, mými prarodiči. Nakonec šla za bráškou, mým tatínkem, bylo mu tenkrát dvanáct let. A tatínek moc a moc plakal, když tetičku viděl, tak moc, že tetička nedokázala dokončit, co začala, a dopustila, aby se utrpení šířilo dál, aby plodilo, nebo možná, ach tak bláhově, věřila, že ho na tatínkovi neulpí dost. Přestala na něj mířit tou krásnou malorážkou a předčasně, jen o jeden výstřel, ale přece tak předčasně—ji obrátila proti sobě.
Tu krásnou malorážku, co teď leží vedle mě. Maminka spí, dýchá klidně. Jemně jí tisknu zbraň na hruď, přeci jen se mi třese ruka, ale jsem odhodlán po letech skončit všechno to načaté. Co lidi kolem, to už nejsou přátelé, kamarádi, to jsou možná tak známí. Ti zapomenou rychle a dál budou hloupě trpět svá jiná hloupá utrpení, která já nedokáži soudit. Někteří budou mít takové to zvrácené potěšení ze zločinu, co lidé mívají.
A někde v jiném světě se možná miluje nějaký nezkažený Adam s Evou.
Tisknu hlaveň hlouběji do kůže a skoro pláču, když jí, spící, šeptám: „Nemůžu jinak, mami, to bys mě musela nenávidět.“