Veliký den
Věnuji člověku, u
kterého by mě strašně zajímalo, jestli skutečně věří tomu, co mi řekl. Totiž že
napíše knihu a že do ní napíše úplně všechno.
V hlavě mám kámen, v hrudi trní, v žaludku led. Myšlenky vaří jak pustina kolem. A o to, o co se mi hlava zchladila, když jsem vystoupil z vlaku, narostla kra, co mi zevnitř požírá orgány. Když si to takhle formuluji, něco se ve mně ironicky, křečovitě zdvihá—chtělo by to vybouchnout v záchvat smíchu—uvědomovat si je stavět se čelem sám k sobě. Přesto nelituji, že jsem pochopil, že to, co jsem přesvědčený o vlastním pokrytectví zahazoval jako hromadu přehnaných emocionálních výlevů a výmluv lenochů, se vztahuje i na mě. Je těžké být upřímný, víte proč? Protože pravda o vás bývá tam, kde nechcete, aby byla. Tam, kde si lžete.
V hlavě mám kámen, v hrudi trní, v žaludku led, myšlenky vaří jak pustina kolem. Mám se vrátit do vlaku? Chytí vás, vlak vás přinutí dělat si hlavu s něčím, co vlastně není vůbec žádný problém. Přisátí k němu jako k prsu, berete si svou dávku stresu. Odporná představa? Jak se to vezme. Pro něco žijete. Udržujete rovnováhu.
Já vystoupil a to už nezachráním. Jen těžko si zase začnete dělat starosti s něčím, s čím jste si přestali dělat starosti právě proto, že jste zjistili, že to žádné starosti nejsou. Pak jsem poznal ráj na zemi: zájem. A to nikoliv ve smyslu uspokojování potřeb, ten zájem, kde se sami stáváte zbožím ve výměnném obchodu, ale zájem z čisté radosti z bytí. Co na tom, že budu k smíchu.
Co víc vám nakonec mohu nabídnout než kousek pravdy—byť spočívá především v tom, co řeknu, že pravda není—když je krásná.
Také se tomu divím. V hlavě mám kámen, v hrudi trní, v žaludku led, myšlenky víří jak horká rozvařená krajina. Ráj i peklo skutečnosti, v něm běhají lidé jako mravenci, dokola si opravují modely života a staví betonové skládky. Já že zas vymýšlím vzdušné zámky? Ne, já jen na vlastní kůži pocítil, kam vedou výmysly… A hrozím se, když vidím tenhle jediný svět, kde nastávají možnosti. Chci věřit, že se jednou pustíme toho prsu a z radosti obděláme poušť, nakonec—jinudy vlak stejně neprojede.
Ach ano, smějte se mé marné snaze, jak
samotný se cítím mezi těmi rozžhavenými kameny! A příliš mnoho lidí kolem odlidšťuje člověka. A
k čemu že mi tohle všechno je, když mně samému možnost tvořit nese obrovskou bezmoc? Zapomněli jste, že jsem se už pustil. A věřte mi, že odpovědnost se nedá odmítnout; leda nikdy nepoznat. Teď už bych se mohl jenom zabít, a do takového morálního hnoje nechci strčit ani malíček. I když, alespoň jde o čisté řešení. Nemám sílu, bojím se, nebo nedokáži otevírat a brát možnosti, tak je smažu, než ležet, popřípadě žít jak robot a kurvit se za přepážkou v kupé blabla, co se stará o to, aby lidi mohli ještě trochu víc nic nedělat a možná u toho i pojídat kaviár, teda když se zrovna nekurví a když se nekurví ještě víc aby mohli víc nic... Ale ne...
V hlavě mám kámen, v hrudi trní, v žaludku led. A když už jsme u těch možností, alespoň už je polospící nevyužívám k tomu, abych poháněl vlak a přispěl tak k bouračce, která zákonitě nastane, když se pořád jen zvyšuje rychlost. Pracovával jsem na tom vlaku, hnán vírou v padělek, nebo spíš vírou v to, že v ten padělek věřím—ve skutečnosti za tím byla jen a jen potřeba být dobrým zbožím, ta náhražka skutečného kontaktu. Lidská ctižádost není nepřítel. Ctižádost je zástěrka, ventil pro všechnu sílu, kterou jsme se nenaučili investovat. Komplikace, co se jen jako komplikace tváří.
A co tahle slova? O co se tedy
snažím, když tady křičím? Je to jenom ventil? Nebo jsem tak bláhový, že si myslím, že
se něco změní? To už si zase něco nechci připustit?
To je silná námitka, jistě. Odpovím na ni snadno, ukážu, že pravda, nejkrásnější, nejhrozivější a nejsnazší pravda o mně i o vás, je něco, s čím jsem už vážně, ale vážně trapný, takže bych si ji podle každého prvního pokrytce neměl chtít připustit ze všeho nejvíc.
Omlouvám se, ale právě jsem si to rozmyslel.
V hlavě mám kámen, v hrudi trní, v žaludku led. Jen se mi smějte, posměváčci zvrácení!
Ten den se Eman rozhodl, že si dá k padesátým narozeninám dárek, a do té doby že sám sobě nepoloží jedinou otázku. To rozhodnutí mu pomohlo žít a přežít. Těšil se na to celých dalších pět let, a ještě pět let a ještě ani nevím kolik. Na veliký den se po povedené oslavě sám, v klidu posadil do zahradního altánku, zapálil sváteční cigárko a vzpomněl si na ten den v poušti. Vzpomněl si na dny a týdny potom. Na roky potom. Na desetiletí potom. Na úplně všechno. Cítil kýžené, dlouho očekávané lechtání, jak se mu těžkopádně vzdouvá pod žebry. A pak záchvat smíchu propukl naplno.
Nevím, jestli jsem kdy v životě viděla někoho se takhle smát. Popadat se za břicho je vedle toho slabý odvar. A jak se tak chlámal na celé kolo, zakymácelo se s ním křesílko. Na okamžik se lekl—hned viděl, že to bylo zbytečné, křesílko bylo kousek od zdi—a ten strach ho přinutil si uvědomit, že ačkoliv si v té poušti přísahal, že se z něj nikdy nestane cynik, tak šíleně se v životě nesmál.
A v tu chvíli—ano, ano, už je to tak, moji milí, a myslím, že to pro něj bylo milosrdné—puknul smíchy. Jestli někdy vystoupíte, vzpomeňte si na něj. Třeba v té poušti uvidíte splasklé kousky jako od balónku.
Park the car at the side of the road
You should know
Time's tide will smother you
And I will too
When you laugh about people who feel so
Very lonely
Their only desire is to die
Well, I'm afraid
It doesn't make me smile
I wish I could laugh
But that joke isn't funny anymore
It's too close to home
And it's too near the bone
More than you'll ever know ...
Kick them as they fall down
It was dark as I drove the point home
And on cold leather seats
Well, it suddenly struck me
I just might die with a smile on my
Face after all
I've seen this happen in other people's
Lives
And now it's happening in mine
(The Smiths)